Bosenský film

I.Bosenský film do 1990, II. Svobodný bosenský film, III. Svět podle Kusturici

Uherský Brod (25.6. - 30.7.), Brno (31.7. - 20.8.), Vsetín (21. - 3.9.), Hodonín (5. 9. - 30. 10.), Praha (4. 11. - 3.12.)

Bosenský film do roku 1990

POČÁTEK - Historie kinematografie na území BaH se začala psát 27. 7. 1897 - tehdy proběhla v Sarajevu první filmová projekce. O skutečných počátcích kinematografie můžeme ale hovořit až po skončení 2. světové války. V roce 1947 je ustavena Komise pro kinematografii BaH. V tomtéž roce byla založena první filmová společnost Bosna film, která hrála v rámci BaH kinematografie v několika nadcházejících desetiletích velmi významnou roli. První dokumentární film Šamac-Sarajevo o stavbě první velké železniční trati, vznikl bezprostředně po jejím založení. V roce 1950 bylo založeno Sdružení filmových pracovníků BaH, které funguje dodnes. První hraný film Major Bauk režírovaný Nikolou Popovićem byl v Bosně natočen až v roce 1951. Padesátá léta byla ale ve znamení převážně dokumentárního a krátkého filmu.

60. LÉTA -  tomto období bylo už natočeno 35 hraných filmů (počítáno i s krátkými filmy). Nejvýznamnější místo mezi nimi zaujímají dva nákladné válečné spektákly: Kozara z roku 1962 a Bitka na Neretvi z roku 1969. Oba režíroval Černohorec Veljko Bulajić. Můžeme ale zaznamenat i první filmy bosenských autorů.Za průkopníky lze označit především režiséry Hajrudina "Šibu" Krvavce, Gojka Šipovce, Bahrudina "Batu" Čengiće, Mirzu Idrizoviće, Vlatka Filipoviće či Vefika Hadžismajloviće.

70 LÉTA - V období zaznamenává evropská kinematografie velký rozmach politického filmu a tento trend se promítá i v kinematografii jugoslávské a tím pádem i bosenské. Především dva snímky Bahrudina Čengiće Uloga moje porodice u svjetskoj revoluciji (1971) a Slike iz života udernika (1972). Do filmu se vkrádá stále více dobrodružných prvků. Pro Krvavcovy filmy Valter brani Sarajevo či Parti-zanska eskadrila se dokonce vžil pojem partyzánský western. Patří sem další nákladný válečný vekofilm Sutjeska, který režíroval Chorvat Stipe Delić. V roce 1973 vzniká na území BaH druhá produkční společnost - Sutjeska film, konkurent Bosna filmu.

80 LÉTA - Celá jugoslávská kinematografie je charakteristická uvolněním poměrů. Větší tvůrčí svoboda se projevuje velkou žánrovou pestrostí a novými tématy. Nejvýraznější osobností tohoto období je Emir Kusturica, který debutoval v roce 1982 filmem Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sječaš li se, Dolly Bell). V Bosně natočil ještě filmy Otec na služební cestě (Otac na službenom putu, 1985) a Dům k pověšení (Dom za vješanje, 1988). Všechny tři filmy získaly ceny v Benátkách i Cannes.Za zmínku ale stojí i filmy Miris dunja Mirzi Idrizoviće (1983) a především dva filmy Ademira Kenoviće drama Kuduz(1989) a Ten malý kousek duše (Ovo malo duše,1987).  

Bosenský film po roce 1990

Konečně samostatní ... - Prvním hraným celovečerním filmem samostatné BaH je Dokonalý kruh (Savršini krug) Ademira Kenoviće z roku 1997. Ale další filmy vznikly až v roce 2000, kdy měly premiéru hned dva hrané celovečerní filmy Faruka Sokoloviće (Tunel a Mliečni put). Paradoxně největším úspěchem je snímek Země nikoho (No man´s land) Danise Tanoviće z roku 2001 - debut s bosenskými herci bez účasti jediné bosenské produkční společnosti (Oscar 2000). Cenu evropské filmové akademie získal ve stejném roce Ahmet Imamović za krátký film 10 minuta. V roce 2002 vzniká Fondacija za kinematografiju Sarajevo (Nadace pro podporu filmu), což je dodnes pro financování BH filmů nepostradatelná instituce. S finanční podporou v zádech se otevřel také prostor pro mezinárodní spolupráci a vznik různých koprodukčních projektů. Se svými prvními celovečerními snímky přichází hned tři tvůrci. Pjer Žalica představuje svou mnohovrstevnatou ironickou komedii Hoří! (Gori vatra), Dino Mustafić natáčí snímek Remake a Srđan Vuletić Léto ve zlatém údolí (Ljeto u zlatnoj dolini). Všechny tři filmy jsou natočeny v koprodukci s Francií a dalšími západními zeměmi. Celovečerní debut Jasmily Žbanić Grbavica z roku 2006 znamená další velký úspěch - film získal Zlatého medvěda v Berlíně. Důležitým mezníkem pro směřování kinematografií států bývalé Jugoslávie je rovněž film Hraniční hlídka (Karaula) Chorvata Rajka Grliće, na které se ale podílely všechny státy bývalé Jugoslávie včetně BaH. Na úspěch Jasmily Žbanić navazuje v roce 2008 její mladší režisérská kolegyně Aida Begić s filmem Sníh (Snijeg), který získal cenu kritiky v Cannes. V roce 2009 ale došlo v BaH k útlumu, nebyl uveden ani jeden celovečerní hraný film. Situace se rapidně změnila v roce 2010 - vzniklo 6 filmů a film Na cestě (Na putu) byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně. Největší úspěch pro bosenský film v roce 2012 získala Aida Begić, jejíž film Djeca byl oceněn na festivalu v Cannes. Další obrovský úspěch zaznamenal v roce 2013 film Epizoda ze života sběrače železa (Epizoda iz života berača železa) Danise Tanoviće, jenž získal Stříbrného medvěda v Berlíně. Jeho další film Smrt u Sarajevu (Smrt v Sarajevu) získal Stříbrného medvěda v roce 2016. Mezi další mezinárodně úspěšné film jsem řadit i bosensko-britský dokument Scream for Me Sarajevo (2017) režiséra Tahira Hadžiće a především film Muškarci ne plaču (Chlapi nepláčou) Alena Drljeviće, který v roce 2017 dostal mnoho cen, mj. dvě ceny na MFF Karlovy Vary.

Relativně nízký počet filmů, ale obrovské úspěchy na festivalech je stav, ke kterému se současná česká kinematografie ani zdaleka nepřibližuje.

autor textu: Jiří Fiala (pro Vsetínský filmový maraton 2016)

Svět podle Kusturici

 Narodil se v roce 1954. Jeho otec pracoval jako novinář a jeho matka byla sekretářkou na místním soudu. Sám Emir vyrůstal na sarajevském předměstí Gorica. O svém dětství napsal knihu A KDE JSEM V TOM PŘÍBĚHU JÁ. Byl vášnivý fanoušek filmů a úspěšný filmový amatér, takže se nakonec dostal na pražskou FaMU. Studoval v ročníku Otakara Vávry a nikdy se ke svému profesorovi nepřestal hlásit. Jeho cvičení GUERNIKA mu vyneslo první ocenění na studentském festivalu v Karlových Varech. Po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi a jeho první domácí snímek NEVĚSTY PŘICHÁZEJÍ byl zakázán "pro explicitní použití sexuálního tabu" (incest). Za následující film BIFÉ TITANIC podle povídky Iva Andriće dostal cenu v Portoroži. Na plátně kin debutoval nostalgickou komedií VZPOMÍNÁŠ NA DOLLY BELL? o trýznivém dospívání chlapce v Sarajevu 60. let. Film získal dvě ceny na MFF v Benátkách. Pokračoval ve spolupráci se spisovatelem Abdulahem Sidranem a natočil film TATÍNEK NA SLUŽEBNÍ CESTĚ (Velká cena v Cannes). Trojici autobiograficky inspirovaných děl, "která se všechna týkala mého dětství a mých osobních problémů," uzavírá mistrovská balada z cikánského života DŮM K POVĚŠENÍ (opět cena v Cannes). Začíná učit v Sarajevu, ale na pozvání Miloše Formana učí na Columbia University v New Yorku. Podle námětu jednoho ze svých žáků natáčí ARIZONA DREAM (cena na MFF Berlín). A podle scénáře Dušana Kovačeviće v barrandovských a bulharských ateliérech vzniká Kusturicův nejnáročnější projekt UNDERGROUND (Velká cena v Cannes). Po třech letech je v Benátkách cikánská burleska BÍLÁ KOČKA, ČERNÝ KOCOUR a dostává další ocenění. V roce 200 točí první svůj dokument SUPER 8 STORIES o skupině No Smoking Orchestra, ve které hraje na kytaru V roce 2004 dokončil film ŽIVOT JE ZÁZRAK, který popisuje život na malé vesnici během války v BaH. Kvůli filmu postavil etnoměstečko Drvengrad. V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja. V roce 2007 v Drvengradu natáčí další svůj hraný film ZÁVĚŤ a o rok později pak dokument o Diegu MARADONOVI. V roce 2016 natáčí zatím svůj poslední hraný film NA MLÉČNÉ DRÁZE a v roce 2018 pak další dokument o uruguayském prezidentovi EL PEPÉ.Kusturica je i skvělý herec a hrál asi ve 20 filmech, první jeho role byla v kultovním bosenském filmu Valtr brání Sarajevo. Napsal tři knih, jednu operu a postavil dvě města - Drvengrad a Andričgrad. Žije v Drvengradu se svojí ženou a dvěma dětmi a od roku 2008 zde každý rok pořádá filmový festival.