doprovodné akce

JELIZAVETGRADSKÉ EVANGELIUM (1700) 

slovanské ručně psané evangelium z konce 16. a počátku 17. století v dílně moldavské metropolitní Anastasie. Rukopis byl objeven na konci 19. století v klášteře ve městě Jelizavetgrad (dnes  Kropyvnyckyj  , Ukrajina ). V 80. letech 19. století studovalo evangelium historik umění N. V. Pokrovsky , který sestavil první podrobný popis rukopisu. Poté byl rukopis vrácen do Jelizavetgradu. Ve městě byl přinejmenším do roku 1914 a ve 20-30 letech se ztratilo a jeho osud byl neznámý. Až v  roce 1963 bylo Evangelium objeveno ve Státní knihovně. 

Rukopis je napsán na pergamenu s půlkloubem  a kopíruje evangelium bulharského cara Ivana Alexandra , napsaného v roce 1356. Také je zdobeno neo-byzantskými miniaturami kopírovanými právě z bulharské předlohy. 

Čtveroevangelium Ivana Alexandra (1355 - 1356)

(bulharsky Четвероевангелие на (цар) Иван Александър) je nádherně iluminovaný rukopis vytvořený v letech 1355-1356 pro bulharského cara Ivana Alexandra (bulh. Иван Александър, vládl v letech 1331‒1371). Podle badatele S. McKendricka se jedná o "nejslavnější dílo, které bylo v Bulharsku vytvořeno do porobení Turky v roce 1393". Rukopis se dnes nachází v Britské knihovně (British Library, Add. MS 39627) a na 286 pergamenových listech o rozměrech 33 x 24,3 cm obsahuje všechna čtyři evangelia psaná částečně starobulharštinou, středobulharskou slovanštinou a církevní slovanštinou.

V době tzv. Druhého bulharského carství (1185 až 1396, nebo 1422), jehož byl car Ivan Alexandr významným představitelem, již mělo bulharské písemnictví úctyhodnou pětisetletou tradici. Právě na území dnešního Bulharska a Makedonie totiž odešli po vyhnání z Velké Moravy na konci 9. století učedníci Konstantina-Cyrila a Metoděje, slovanských věrozvěstů. Tzv. sedmipočetníci a jejich žáci se pak stali zakladateli rozsáhlé písemné tradice (mj. zde vzniklo druhé slovanské písmo ‒ po Konstantinově hlaholici to byla cyrilice, kterou řada národů používá dodnes).

Ve starých politických a kulturních střediscích bulharského státu ‒ Plisce, Madaře, Preslavi, Tarnovu a jinde ‒ vznikala pozoruhodná díla (překlady i autorské texty), jejichž význam daleko přesahoval území Balkánu. Spisovatelé-učenci pocházeli většinou z mnišstva; z nejvýznačnějších z nich zmiňme alespoň Klimenta Ochridského, Konstantina Presbytera, Jana Exarcha, Evtimije Trnovského či Grigorije Camblaka.

O vzniku spisu jsme v poetické formě zpraveni z "Přípisu k Čtveroevangeliu", které knihu uvádí:

"Tento život, řečený Čtverozvěstování, vydávající pramen nové milosti přesladkého učení Kristova a jeho božských očitých svědků, učedníků a apoštolů, byl napsán ne proto, aby se zevně použilo zlata nebo jemného tkaného plátna, nebo aby byl ozdoben kameny a perlami, ale proto, že z něho zevnitř prýští božské Slovo, a pro splnění tajného určení, které spočívá v Hospodinově a Božím vtělení v člověka a v tvoření zázraků, které pro nás učinil, i v milosrdenství a milosti, dokonce před křížem a pohřbením a před slavným vzkříšením třetího dne a vstoupením na nebesa.

A kdo je schopen popořadě vypočíst nebo vypovědět v něm obsažené vylíčení skutků Kristových? Opravdu jako by v žíznivé zemi bez vody vyvěral pramen, aby ten, kdo z něho pije, nikdy nežíznil. Napájí potoky a těší duši, rozradostňuje srdce a spolu s ním i duši. Nebo jako kdyby to byl poklad, ukrytý na nivě srdce. Hledal jej a nalezl převysoký a Bohem korunovaný Ivan Alexander, zbožný a milující Krista. Jako by to byl svícen, postavený na temném místě, zapomenutý a starými cary ponechaný v nečinnosti.

Tento car Ivan Alexander, milující Krista, jej nalezl, a když jej objevil, dal jej přeložit z řeckého jazyka do naší slovanské řeči a učinil jej známým. Dal jej svázat zvenku do zlatých desek a zevnitř umně vyzdobit životadárnými obrazy Pána a jeho slavných učedníků, což malíři provedli v zářivých barvách a ve zlatě, a to na utvrzení jeho carství. Jako veliký mezi světci car Konstantin se svou matkou Helenou, který vynesl z nitra země životadárný kříž Kristův, tak i on toto zvěstování.

Tehdy držel žezlo bulharského i řeckého carství spolu se svou zbožnou, Bohem korunovanou a nově osvícenou paní Teodorou, stejnojmennou s Božím darem, a se svým rodným vroucně milovaným synem carem Ivanem Šišmanem. K slávě Tvůrci všeho i jeho evangelistů Matouše, Marka, Lukáše a Jana, s jejichž modlitbami nechť přijme vítězství nad nepřáteli, bojujícími proti němu, a kéž položí jejich hlavy pod své nohy. Amen. Běžného roku 6864 /tj. 1355-6/, 9. indikt. A ten, kdo napsal tuto knihu, se jmenuje mnich Symeon, sluha Páně". (převzato z knihy: Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, s. 272n).

Čtveroevangelium obsahuje celkem 366 miniatur a představuje tak nádherný příklad tradice byzantských luxusních manuskriptů sepisovaných pro vládnoucí nobilitu, církevní hodnostáře nebo bohaté mecenáše (srov. např. Vídeňskou Genesis). Většina zobrazení je umístěna přímo v textu a děj je zasazen do krajiny. Vyjma většinových menších miniatur se nachází i několik celostránkových portrétů. Několik scén se opakuje, protože se také stejné příběhy odehrávají ve všech evangeliích. Z ikonomalebného hlediska se většina kreseb drží byzantských vzorů 11.‒12. století (srov. např. Menologion Basilea II.), zvláště těch vytvořených v cařihradských klášterech, zejména Studijském. Není vyloučeno, že ikonografické syžety byly převzaty jako celek z dnes ztraceného originálu.

Kyjevské listy 

Kyjevské listy jsou nejstarší zachovaná kodexová mešní literární památka. Jedná se o staroslověnský hlaholský text na sedmi pergamenových oboustranně popsaných listech malého formátu s 38 modlitebními formulemi, které pravděpodobně doplňovaly římské liturgické texty. První strana prvního listu je zcela určitě dopsaná, a to hlaholsky - nachází se zde text Listu apoštola Pavla Římanům. Protože se v textu vyskytují chyby, jde pravděpodobně pouze o opis hlaholského originálu pořízený některým ze žáků školy Cyrila a Metoděje (autorství se nejčastěji připisuje svatému Gorazdovi).

Kyjevské listy našel roku 1874 v Kyjevě v knihovně Duchovní Akademie I. I. Sreznevskij. Do Kyjeva se dostaly z Jeruzaléma v polovině 19. století. V současnosti jsou uložené v knihovně AV na Ukrajině. Faksimile je uložena v Sázavském klášteře. 

Psané jsou hlaholicí nejstaršího typu (stará, okrouhlá hlaholice). Jazyk je velmi archaický, obsahuje významné velkomoravské črty, tzv. velkomoravismy (ve světě nepřesně nazývané moravismy anebo dokonce bohemismy), a modlitby se vztahují na římské (ne pravoslavné) zvyklosti, proto se usuzuje, že text vznikl na Velké Moravě, resp. na území nitranských Slovenů na přelomu 9. a 10. století, a je velmi pravděpodobné, že text přímo reprezentuje velkomoravskou variantu staroslověnštiny. V zahraničí se ale vyskytují i názory, že text vznikl někde v oblasti Blatenského knížectví anebo v Bulharsku.