doprovodné přednášky

Písmo cyrilice se používá pro zápis šesti slovanských jazyků (bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština), jakož i mnoha neslovanských jazyků na území bývalého Sovětského svazu (kazaština, kyrgyzština, tatarština, baškirština, čečenština, čuvaština atd.) a jeho satelitních států (mongolština). Do roku 1860 se cyrilice používala i v Rumunsku, až do roku 1990 také v Moldavsku, kde byla pak nahrazena latinkou.

Cyrilice je písmo původně vymyšlené pro zápis staroslověnštiny a posléze používané pro zápis církevní slovanštiny, která na staroslověnštinu navázala. Cyrilici sloužilo za vzor řecké písmo. V češtině se označení cyrilice často chybně užívá jen pro starou cyrilici sloužící k zápisu staroslověnštiny a církevní slovanštiny, kdežto národní abecedy, které vývojem cyrilice vznikly, se někdy nesprávně označují za azbuku. Ekvivalentem cyrilice je latinka, ekvivalentem azbuky je abeceda. Přestože podle názvu písma se může zdát, že by tvůrcem cyrilice mohl být svatý Cyril, není tomu tak. Sv. Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech IX. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem IX. století v Bulharsku jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích. Cyrilice jim byla díky svému původu v řeckém písmu bližší; je navíc jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství cyrilice se připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, důkazy však chybí. V XI. století se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva, odkud se cyrilice šířila dále. Zásadní reforma církevně-slovanské cyrilice byla provedena v Rusku za Petra Velikého v letech 1708-1711, kdy byla některá písmena upravena a jiná méně používaná písmena vypuštěna. Toto písmo nazývané graždanka (rusky graždanskij šrift) odpovídalo už tvary současnému písmu používanému v Rusku. Protože to však představovalo určité přiblížení k latince (latinizace), bylo zpočátku odmítáno zejména v církevní sféře. Později se však prosadilo i u ostatních pravoslavných Slovanů. Poslední úprava písma v Rusku byla provedena v roce 1918, kdy byla čtyři méně používaná písmena z azbuky vypuštěna.

Cyrilice a hlaholice

Obě slovanská písma, hlaholice i cyrilice, hned od svého vzniku žila vedle sebe v "přátelském" vztahu, což dosvědčují cyrilské kolofóny (písařovy poznámky v starých rukopisech) a přípisky v nejstarších známých hlaholských rukopisech, např. kodexu Zografském nebo kodexu Assemanově, naopak cyrilické nápisy v Preslavi z r. 893 jsou místy proloženy písmeny hlaholskými, stopy hlaholice jsou i v cyrilického nápisu cara Samuila. I v některých mladších cyrilické památkách jsou části textu nebo jednotlivé litery napsány hlaholicí: v Eninském apoštolu (11. stol.), Eugeniově zlomku žaltáře (11. stol.), Ochridském apoštolu (12. stol.), Šafaříkově triodiu (13. stol.) aj.

Někteří badatelé chtějí dokazovat existenci předcyrilského písma na bulharském území a na Rusi. V tom případě by ovšem šlo o psaní řeckou alfabetou "bez ustrojenija", o němž se zmiňuje Chrabr, doplněnou grafémy pro [š], [č], [c]. Nečekaný nález abecedy mezi grafity v chrámu sv. Sofie v Kyjevě představuje podle Vysockého (1976) chybějící článek mezi abecedou řeckou, které se užívalo v nejstarších dobách "bez ustrojenija", a mezi abecedou Chrabrovou: Sofijská abeceda má 27 písmen, z nichž 23 odpovídá řecké abecedě (chybí pouze "psí") a čtyři písmena jsou slovanská, tedy doklad velkého stáří. Vzhledem k velké podobnosti písmen (nebo i stejným typům) je někdy těžko stanovit, zda jde o zápis řecký, nebo už o zápis cyrilicí.

Nejstarší staroslověnské památky napsané cyrilicí: Savvina kniga (aprakos-evangelium), Supraslský kodex (menologion), Eninský apoštol, Listy Undolského, Chilandarské zlomky, Zlomky Zografské. Na české půdě se cyrilice objevuje v tzv. glosách Rajhradských, vepsaných asi v 11. stol. do latinského rukopisu Martyrologia Adova, a v Levínském nápisu, epigrafické památce z 13. stol. bez jasnějších kulturních a historických souvislostí; domněnka, že glosy Rajhradské jsou novodobým falzem (Ryšánek, 1953), byla vyvrácena Flodrem (1956) a Horálkem (1975). V Čechách 11. stol. byla snad v oběhu i cyrilicí psaná část tzv. Remešského evangelia, jehož hlaholská část vznikla v klášteře Na Slovanech v 2. pol. 14. stol. a tam byla kodikologicky spojena s částí cyrilskou, kterou klášteru daroval Karel IV. a o níž se - zjevně nesprávně - tradovalo, že jde o protograf sv. Prokopa; jazykově jde nejspíše o památku staroslovanskou ruské redakce. Někteří badatelé se domnívají, že vznikla přímo na Sázavě. Jiní ji zase chápou jako výsledek styků Sázavského kláštera s Kyjevo-Pečerskou lavrou; se Sázavským klášterem by ji spojovalo zasvěcení oltáře sv. Borisovi a Glebovi, jehož se tam v 90. letech 11. stol. účastnila asi i manželka českého krále Vratislava Adleita, vnučka kyjevského knížete Jaroslava Moudrého a příbuzná obou světců. Možné stopy c. pro Čechy 11. stol. nabízí též dosud sice nepotvrzená, ale ani nevyvrácená hypotéza, že hlaholský rukopis č. původu z té doby, Pražské zlomky hlaholské, by mohl být opisem z c. předlohy; viz ↗Kyjevské listy.